ČERVENÁ KLADÍVKA

Autor: Lukáš Trněný

„Tak co, Alois, kolik si jich dneska dáme, co myslíš?“ táže se mě kolega Josef. Jako ostatně každý týden.

„Osm.“

„Osm? Che. Spíš tak deset.“

„Máš recht. Teď pojedou ze školy, mohlo by to bejt slušný. Tak deset jó.“

Josef souhlasně přikyvuje. Sleduji ho. S pílí nejvyšší cídí odznak našeho šerifského řádu. Napadá mě, že bych to měl taky udělat. Pro větší autoritu. Ono, když těm lotrům pak namíříte vyleštěným průkazem do očí a oslepí je příval záře spravedlnosti, nezmohou se už většinou na nic. Jsou ovšem i horší černí pasažéři. Ti se třeba snaží hádat a leckterého mého mladšího kolegu už zmátli. Ale na mě? Na mě si nepřijdou. Já už se v týhle branži pohybuju ňákej pátek a na všechny výmluvy dokážu hbitě vymyslet argument. Dost často se mi osvědčilo třeba: „Zaplatíš to a basta!“ Jo. To zabírá.

„Nemělo to už jet, Alois?“ podupává Josef nervózně.

„Čoveče, mělo,“ podupávám já.

„Tak to má asi – zpoždění, ne?“ odhaduje Josef.

„Jo. Pamatuješ, jak bývaly dřív přesný?“

„No jasný, to bejvala jiná práce,“ povzdechne si smutně a v návalu nervozity nebo bůhví čeho si zapaluje cigaretu. Popílek mu padá na průkaz.

„Hele, Pepo, dej bacha, koukej, kam ti to padá! To bys našincům nešel moc dobrým příkladem.“

Josef se spěšně omlouvá, povysazuje si brýle a začíná odznak znovu cídit. Pod bundu mi leze zima. No už by to ale sakra mohlo jet!

„Už je tady!“ křičí Josef, který má o dvě dioptrie méně než já a ne nadarmo se mu v kanclu přezdívá Ostříž.

„No jo!“ zaznamenávám o pikosekundu později. „Už je tady.“

V zatáčce se mihne aerodynamický tvar Karosy a se skřípěním brzd, ne nepodobnému vřískotu sražené školačky, zastavuje metr za zastávkou. Dobíháme, ale nezlobíme se. I mistr řidič jednou přejede.

Se vzedmutou hrudí nastupuji do dveří u řidiče. Josef za mnou. Už si tak nějak zvykl, že v autobusu při akci jsem neformální kápo. Dveře se zavírají. A teď už jsme jen my a potenciální černí pasažéři.

Zkušeným pohledem přejíždím po cestujících. Á! Dneska to teda bude nad očekávání! Žádnejch osm! To bude větší úlovek než na Jinolickejch rybnících! Jen se těšte, holomkové! Na mobily a na značkový oblečení to má, ale na jízdenku ne. Však ono se vám to pěkně prodraží! Už žádný kapesný promrhaný za blbosti – teď to pěkně všechno pude na pokutu!

Ale copak to! Najednou jsou všichni takhle malinký, snaží se vsáknout do sedačky a jejich ksichtíky nabírají barvu týden zkaženýho mlíka. Takový chvíle mám rád. Pochopili! Teď dostanou co proto.

Kdo ale nepochopil, byl řidič. Vůbec se nerozjel a hrozivě na mě koulí očima. A to jsem si myslel, že takovéhle koulení ovládáme jen my, revizoři.

„Oranžovej pruh!“ prsknul na mě řidič.

„He?“ nechápal jsem.

„Hu?“ nechápal Josef.

„Ha!“ chápal řidič. „Stojíte v něm!“

Uvažoval jsem, jestli jsem nešlápl do něčeho páchnoucího.

„Jste snad pitomej? Stojíte v oranžovym pruhu, a to nikdo nemůže! Na to je vyhláška. Tam já musim mít výhled!“

„Cožéé? Já jsem revizor, prosím! J-já tady můžu stát, jak chci!“ zamračil jsem se.

„Já jsem taky revizor…,“ snažil se prosadit Josef, ale nikdo ho neposlouchal. Já jsem tady totiž kápo.

„Jó, revizor, to tady může říct každej!“ smál se řidič.

„N-no dovolte?! Tady je můj průkaz!“ klepal jsem se vzteky.

„A tady… můj…,“ podával Josef svůj průkaz, ale nikdo si ho nebral.

„Cha chá! Tohle? To se prodává na každý pouti,“ ušklíbl se řidič.

Tak toho už bylo dost. Takhle zesměšňovat naše povolání a srovnávat ho s nedůstojnými kejklířskými akcemi! A ještě k tomu je to pracovník MHD, takřka   bratr v povolání! Ten by měl spolupracovat a ne takhle nemístně nabourávat naši autoritu! Krev mi buší do spánků, dělá se mi pěna u úst a barevné kruhy před očima. Vše okolo mě se slilo do husté rozmazané kaše, nic nevnímám a soustředím se jen na toho zlomyslného chlápka před sebou. Propaluji ho – džžt! – laserovým pohledem. Že on se paktuje s černými pasažéry!

„Ukaž jízdenku, neřáde!“ chroptím.

„Ježiš, Lojzo, vždyť to je řidič! Seš asi přepracovanej… To je profesionální deformace nebo tak něco…“

„Tak ty to nezaplatíš?“ pokračuju.

„Není von šiblej?“ usuzuje řidič.

Pepa se mnou třese, třese, třese, ale nepomáhá to. PRÁSK!

Vzpamatovávám se až s třeskotem rozbitého skla.

Ne! T-to ne! Celý svět se mi náhle zhroutil. Panebože! Ti neřádi!

Drzí školáci použili kladívka upevněná na oknech, která mají sloužit při autobusové nehodě, aby se dalo dostat z vozu pryč. Né! Zatracení parchanti! Vykutali si cestu ven a unikli pokutě!

Se sklopenými hlavami kráčíme s Pepou zasněženým Libercem. Vločky se nám posměšně vpíjejí do kabátů. Ale my se nevzdáme. Přijde čas, kdy tady nebude jediný černý pasažér. A to naší zásluhou. Ale aby něco takového bylo možné, rozhodně musí z autobusů zmizet ta proklatá červená kladívka!